Rok končí. Rok plný změněných a zmizelých lidí, rok přežitých dopisů a nabitého sebesama. Rok bleskové zamilovanosti, rozchodů, ztráty iluzí; nejen osobní, ale i u přátel a blízkých. Rok Mexika bez Mexika, cestování, o kterém nikdo nevěděl a posléze ani nevěřil. Rok, ve kterém jako světla pravděpodobně naposled zářila moje společnost ve společnosti současné; s mojí naivitou, která byla zabita smíchem. Generace cynismu. Zázraky hodnot zmizely. Rok Havla. Rok svatby mojí nejlepší přítelkyně a hlavně celoroční zdvižený prst – potichu ukazující – že je letošek zároveň i posledním rokem internetové generace.
Nezdá se to, protože Twitter žije, žije i Facebook. Lidé se, od fóra, na kterém se všichni narodili, ale změnili, někteří zmizeli a někteří jsou jen dávnou pózou sebe sama, která nefunguje. Hodněkrát jsem se letos sám sebe ptal, jestli i já jsem jiný, změněný, divný, temný, absurdnější; abych nakonec dostal na podzim vzkaz, že nejsem. Jsem zaseknutá naivita.
Andy zmizel, maják i kotva důležité generace, která vychovala tenhle blog i všechny ostatní. Zmizel a nikdo o něm nemluví a když o něm začnu já, tak ho dokonce pomlouvají a pak začnou pomlouvat i mě. Šílený svět. Tak jako já jsem vždycky chtěl zmizet; snad ne tak úplně a na dobro; a snad tam někde ještě je a možná ho i občas slyším; zmizel postupně a možná náhle, a je pryč, teď a tady a není ho cítit a člověku je smutno. A přitom je to pořád ten nejlepší kamarád na světě.
Tenhle svět, tahle internetová generace, plná metafor, blogů a tweetů, tolik neosobní, nekonkrétní a přesto důležitá, končí. Tolik byla neviditelná. Tolik byla nepodstatná. Tolik vzdálená od osobní sféry, kterou jsem tady psal tak málo. A přitom byla vždycky spojená, s ní, a co se dělo tady, dělo se i tam.
Když jsem na jaře šel v dešti vedle ní a pak na podzim poslouchal, jak se někdo někdy rozešel, přišlo mi to absurdní. Přišlo mi absurdní, jak se za 7 let dokázal nabobtnat ten rozdíl mezi generací tady a generací tam venku, tolik osobnější, opravdovější. A jak málo lidí dneska chápe ten nulový rozdíl.
Generace, se kterou vyrostl tenhle blog, postihla krize absurdna a ztráty hodnot, narostla z naprosté vody potřeba se náhle scházet, potřeba propojovat dva světy. Potřeba sociálních sítí (pokrytecký Twitter zdraví). Jakoby najednou nikdo nevěřil na váhu slov, co znamenají, jaký mají odkaz a kam směřují, jakoby každé slovo bylo k uvěření podmíněno osobním podáním ruky. Generace přestala číst.
Generace přestala vnímat.
Když umřel Havel, kdybych zůstal jen mezi lidmi, kteří vychovali tenhle blog, nedozvěděl bych se to. Několikrát jsem se pak přistihl, jak říkám nahlas; proboha, co se děje? Kde jsou ty části a naděje, kde jsou ty odkazy, ve které jsem věřil, že je okolo sebe mám? Mám okolo bandu primitivů, debilů, bandu meme generace (9gag opět pokrytecky zdraví), která zapomněla, která už neví?
Když začínaly blogy, generace na výročí 9/11 stahovala blogy a dala tam třeba malou svíčku a věděla, že to skoro nikdo neuvidí a že je to zbytečný; a přesto to tam dala. Tenkrát taková byla. Dnes už skoro nikdo něvěří na onu důležitost dělat podstatný věci, i když se nikdo nekouká; vyrostla nová póza; ignorovat nebo jít potichu a nikomu o tom neříct. Vyrostla póza o tom říct kamarádovi v hospodě, tam je to přece cool, tam je to přece reálný, zatímco na blog se to nehodí, na tweet je to moc sentimentální a navíc, je to přece interenet, není to opravdové. To všechno snad ze strachu z patosu. To všechno snad z nějaké rádoby vnitřní síly. Někteří dokonce říkají, že už na to nemají čas.
Dneska jen s otevřenou pusou koukám, že říkat nebo tvrdit nebo kreslit nebo zpívat nebo utweetnou se, s patosem, je trestným činem pózy změněné generace a rozdávají se za ní facepalm obrázky, unfollowy, unfriendly. Komedie. Stejně tak jako na těhle věcech absolutně nezáleží, nikdy nebude ani, naštěstí, záležet na lidech, kteří to dělají.
Proto umírá naše generace a proto o ní píšu, s končícím rokem. Odmítl jsem se ztotožnit s oním cynickým postojem, i když jsem osamocem, opuštěn. Zatímco dřív bych dokázal a naprosto jsem věřil v sílu sebrat všechny lidi, které jsem nikdy ani neviděl a vyrazit do ulic zachránit svět; dneska mám pocit, že skuteční lidé zůstavají skuteční jen tam venku a zástup lidí, který dokázal psát slova, myšlenky a tvorbu, který míval nebo má profily na všech stránkách a kouká na placatý monitor větší dobu, než na stisk vlastní ruky s vlastním kamarádem, se, naprosto a špatně, změnil.
Snad to bude lepší. Snad se to zlomí. Doufám v to. Protože tak jako vznikla skutečná přátelství jen díky slovům a pár hodnotám, které člověk vyťukal, sem nebo tam, musí skutečná přátelství přežít a žít dál, a dýchat dál, nezabít se o pravdu a lásku, nezabít se o prohru, nezabít se o nenávist a neupadnout v lež, kterou ona, naše, vaše, moje generace v současnosti tolik trpí.
Hymna lidem
Otevřít starý sny a dveře a proboha už konečně vypadnout, zapomenout na ty školy, Prahu i lesy; sednout si po letech na prdel v autobuse a s lístkem v ruce a zapomenout na tuny keců o cestě a jejím významu, mít baťoh pod nohama a teprve z toho cítit o čem mele a zpívá kolegiální underground. Mít před sebou sebejistý pár, koukat z okna. V kapse mít telefon, naději schovanou v něm a nevidět v tom nádherným dni ani slunce; a stejně čekat na zprávu a prozvonění a nepodělat se a těšit se a dokazovat si to a ujišťovat si to a mít knihu vedle sebe. Mít strach o lístek, protože je první po letech a jako idiot čekat, že teď, v Norsku, teď jsem konečně dál a dospěl jsem a připadat si dál jako idiot dokud se ze sluchátek najednou nespustí Common People
Pak jít po Praze a vidět nahoře Koně a dole mít McDonald a cítit to absurdní vzduchoprázdno mezi tím, vidět barvy a vzpomínky na ten plot co je vlastně plot Palacha a být tam najednou odpoledne a mít sevřenej žaludek a klít na všechny magory co píšou o kráse Prahy. Vidět obří obchod a nevědět kde v něm je co. Potom vyjít ven a klít i na sebe a hned na to cítit jak ten vzduch prostupuje tělem a koukat na hodiny v autubuse a vidět jak ubíhají minuty a život plyne. Mít ji vedle sebe a držet ji za ruku a cítit tep a naplno pochopit jak křehká je – mít v autobuse natažený nohy a připadat si jako finocchio a mít v sobě pokoru i dravost a nekonečnou úctu. Připadat si jako král, když před chvílí král nebyl. Myslet to dobře a smát se na cizí na lidi. A jak se najednou člověk unaví a nechce se mu ani dojít domů a stejně dojde a najednou je to nejkrásnější a směje se těm idiotům a pisálkům o lásce, protože oni neví nic a sám vědět všechno a ve sprše si o tom notovat. Pak otevřít knihu z nadšení a hned ji zase zavřít a usnout a usínat jako král.
A potom jak uplynou ty dva roky a najednou si vzpomenout na tu kopu sraček i tý nekonečný nádhernosti, zjistit že ty kurvy, co postaví obchod o svatbě přesně ve dni kdy vám dá život přes hubu pořád existujou, a že i díky nim se člověk dostal tak daleko a potom o rok zpátky tam někoho potkat a obejmout se. A sedět o další rok ve vlaku, mít ostříhaný vlasy a tašku vedle a jet a mít zase ten lístek a zase koukat z okna a zase cítit tohle všechno a nevědět co si myslet. Tančit tajně a usmívat se veřejně, oslavovat život, mávat z okna a dělat všechny věci z filmů a vidět jak to ostatní nedělají a mít chuť nakopat ty jejich prdele a říct jim, ať se vzpamatují. Koukat na knihu, která nejde číst, koukat na mobil, co nejde otevřít, koukat na lesy, který nejdou zapomenout a zase se kousek vrátit a pak jít zase dál a ujít nejdál. Být v Paříži když to nikdo neví, být zamilovaný když to nikdo neví, smát se v politice, debilům co vidí konspirace a dělat to nahlas a mít je u prdele a posílat je doprdele. Učit se. Nesnášet někoho a být vítěz. Cítit vlaky, vidět autobus, jíst ve fastfoodu a mít chuť obejmout a taky být úplně sám a připadat si jako debil.
Být debil a dělat si malý radosti a nemít schopnost se semknout, naučit se to, a potom všechno najednou přesto zvládnout a napsat o tom mail, vidět její vlasy, cítit její tep, koukat do zrcadla a usmát se, házet perly sviním a pouštět Pulpy z okna. Mít prosvětlenej dům, koukat na zahradu a vidět obzor. Žít chvilku v Praze. Psát o Norsku. Být v Římě a tancovat s holkou uprostřed náměstí a vědět že "We don't give a damn, asshole". Pít Coca-Colu a smát se těm sračkám od Kofoly, milovat obrazy a barvy, milovat teplo, milovat hory a mít starý fotky a pochopit, co je to mít 10 let a co je to mít 20 a a co všechno člověk uprostřed stihne a chuť se z toho milovat a milovat se v ten moment a vidět oči a nezapomenout na ně.
A pak nemoct spát v noci a v noci si přečíst mail a dopis a vděčnost člověka co je nejblíž v tolika věcech a potom koukat z okna a cítit vůni domova. A ráno koukat Statečný srdce, plakat a napsat o tom tweet, co si nikdo nepřečte. A předstírat, že ta procházka ve třech po KM byla už tak dávno. A předstírat, že ona neměla červený vlasy a ona blond. A říct, polibte mi prdel, já píšu o kráse a je mi jedno, jestli to nevíte a jestli na ní umřu, tak umřu, ale budu mít už navždycky krásnější noci než vy a budu v duchu řvát pravdy a vy se akorát tak poserete z práce a z pozic a ze škol a já nakonec budu ten, na koho si vzpomenete a budete se stydět.
Potom se stydět sám, kolik idiotů by si zasloužilo ještě větší odrovnání a pak se uklidnit, že tyhle věci jsou samostatný a krása a spravedlivost běhá kolem nás. Něvěřícně zírat na na debila, co píše, že se má fajn v Japonsku po zemětřesení a hned potom vidět plačicí matku co už nemá dítě a najednou vědět, že takovej debil zkrátka v životě nezažil NIC a měl jen štěstí a neví co je to upside down. Plakat z internetu, kde jsem se narodil.
A milovat internet, kde jsem se narodil. Číst si Barboru, Moniku a Janu a proboha vědět, že tyhle jména jsou OPRAVDU skutečný a být tolik dál, než většina. Být tam s nima, cítit s nima. Srát na ten zasranej Facebook a mít Twitter. Mít pořád blog. Mít pořád chuť napsat. A zdivočet. A zlefakatět. A z okna si pouštět písničku a hymnu a vychcat na záchodě poslední Colu, najít tam v kapse lístek z loňska a letoška a potom se naučit jednu stránku na zápočet a u toho ještě stihnout žít. Proboha. Žít!
You will never understand how it feels to live your life.
Otevřít starý sny a dveře a proboha už konečně vypadnout, zapomenout na ty školy, Prahu i lesy; sednout si po letech na prdel v autobuse a s lístkem v ruce a zapomenout na tuny keců o cestě a jejím významu, mít baťoh pod nohama a teprve z toho cítit o čem mele a zpívá kolegiální underground. Mít před sebou sebejistý pár, koukat z okna. V kapse mít telefon, naději schovanou v něm a nevidět v tom nádherným dni ani slunce; a stejně čekat na zprávu a prozvonění a nepodělat se a těšit se a dokazovat si to a ujišťovat si to a mít knihu vedle sebe. Mít strach o lístek, protože je první po letech a jako idiot čekat, že teď, v Norsku, teď jsem konečně dál a dospěl jsem a připadat si dál jako idiot dokud se ze sluchátek najednou nespustí Common People
Pak jít po Praze a vidět nahoře Koně a dole mít McDonald a cítit to absurdní vzduchoprázdno mezi tím, vidět barvy a vzpomínky na ten plot co je vlastně plot Palacha a být tam najednou odpoledne a mít sevřenej žaludek a klít na všechny magory co píšou o kráse Prahy. Vidět obří obchod a nevědět kde v něm je co. Potom vyjít ven a klít i na sebe a hned na to cítit jak ten vzduch prostupuje tělem a koukat na hodiny v autubuse a vidět jak ubíhají minuty a život plyne. Mít ji vedle sebe a držet ji za ruku a cítit tep a naplno pochopit jak křehká je – mít v autobuse natažený nohy a připadat si jako finocchio a mít v sobě pokoru i dravost a nekonečnou úctu. Připadat si jako král, když před chvílí král nebyl. Myslet to dobře a smát se na cizí na lidi. A jak se najednou člověk unaví a nechce se mu ani dojít domů a stejně dojde a najednou je to nejkrásnější a směje se těm idiotům a pisálkům o lásce, protože oni neví nic a sám vědět všechno a ve sprše si o tom notovat. Pak otevřít knihu z nadšení a hned ji zase zavřít a usnout a usínat jako král.
A potom jak uplynou ty dva roky a najednou si vzpomenout na tu kopu sraček i tý nekonečný nádhernosti, zjistit že ty kurvy, co postaví obchod o svatbě přesně ve dni kdy vám dá život přes hubu pořád existujou, a že i díky nim se člověk dostal tak daleko a potom o rok zpátky tam někoho potkat a obejmout se. A sedět o další rok ve vlaku, mít ostříhaný vlasy a tašku vedle a jet a mít zase ten lístek a zase koukat z okna a zase cítit tohle všechno a nevědět co si myslet. Tančit tajně a usmívat se veřejně, oslavovat život, mávat z okna a dělat všechny věci z filmů a vidět jak to ostatní nedělají a mít chuť nakopat ty jejich prdele a říct jim, ať se vzpamatují. Koukat na knihu, která nejde číst, koukat na mobil, co nejde otevřít, koukat na lesy, který nejdou zapomenout a zase se kousek vrátit a pak jít zase dál a ujít nejdál. Být v Paříži když to nikdo neví, být zamilovaný když to nikdo neví, smát se v politice, debilům co vidí konspirace a dělat to nahlas a mít je u prdele a posílat je doprdele. Učit se. Nesnášet někoho a být vítěz. Cítit vlaky, vidět autobus, jíst ve fastfoodu a mít chuť obejmout a taky být úplně sám a připadat si jako debil.
Být debil a dělat si malý radosti a nemít schopnost se semknout, naučit se to, a potom všechno najednou přesto zvládnout a napsat o tom mail, vidět její vlasy, cítit její tep, koukat do zrcadla a usmát se, házet perly sviním a pouštět Pulpy z okna. Mít prosvětlenej dům, koukat na zahradu a vidět obzor. Žít chvilku v Praze. Psát o Norsku. Být v Římě a tancovat s holkou uprostřed náměstí a vědět že "We don't give a damn, asshole". Pít Coca-Colu a smát se těm sračkám od Kofoly, milovat obrazy a barvy, milovat teplo, milovat hory a mít starý fotky a pochopit, co je to mít 10 let a co je to mít 20 a a co všechno člověk uprostřed stihne a chuť se z toho milovat a milovat se v ten moment a vidět oči a nezapomenout na ně.
A pak nemoct spát v noci a v noci si přečíst mail a dopis a vděčnost člověka co je nejblíž v tolika věcech a potom koukat z okna a cítit vůni domova. A ráno koukat Statečný srdce, plakat a napsat o tom tweet, co si nikdo nepřečte. A předstírat, že ta procházka ve třech po KM byla už tak dávno. A předstírat, že ona neměla červený vlasy a ona blond. A říct, polibte mi prdel, já píšu o kráse a je mi jedno, jestli to nevíte a jestli na ní umřu, tak umřu, ale budu mít už navždycky krásnější noci než vy a budu v duchu řvát pravdy a vy se akorát tak poserete z práce a z pozic a ze škol a já nakonec budu ten, na koho si vzpomenete a budete se stydět.
Potom se stydět sám, kolik idiotů by si zasloužilo ještě větší odrovnání a pak se uklidnit, že tyhle věci jsou samostatný a krása a spravedlivost běhá kolem nás. Něvěřícně zírat na na debila, co píše, že se má fajn v Japonsku po zemětřesení a hned potom vidět plačicí matku co už nemá dítě a najednou vědět, že takovej debil zkrátka v životě nezažil NIC a měl jen štěstí a neví co je to upside down. Plakat z internetu, kde jsem se narodil.
A milovat internet, kde jsem se narodil. Číst si Barboru, Moniku a Janu a proboha vědět, že tyhle jména jsou OPRAVDU skutečný a být tolik dál, než většina. Být tam s nima, cítit s nima. Srát na ten zasranej Facebook a mít Twitter. Mít pořád blog. Mít pořád chuť napsat. A zdivočet. A zlefakatět. A z okna si pouštět písničku a hymnu a vychcat na záchodě poslední Colu, najít tam v kapse lístek z loňska a letoška a potom se naučit jednu stránku na zápočet a u toho ještě stihnout žít. Proboha. Žít!
You will never understand how it feels to live your life.
Návrat
Ok. Zpátky ke kořenům. Po skoro dvou letech kdy otřásl tímhle blogem křišťálový pláč dítěte a jeho tvář od sebe odhodila layout, tvar i množství make-upu je čas poděkovat Andymu i Redovi, že odvedli kus velké práce; a jít dál. Jejich odkaz bude dřímat pod tváří novou, návratem k období, kdy se psalo k vlkovi a vzhlíželo k milované loďce. Paradoxně, jejich síla a jejich odkaz tkvěla právě v tom, jak jednoduše a prostě působili; je mým velkým přesvědčením, že písmenka a tvář jdou ruku v ruce a nejedno může být bez druhého. Jsou zamilovaným párem. Nejen na tomto blogu.
Stejně tak jako v životě. Je rok 2011. Poslední dva roky byl blog plný minulosti, přítomnosti a kousku budoucnosti. Charakterizoval jsem je, hodnotil je, vracel se k nim; aby nový rok byl vždycky startovní čárou, rokem čistým a Krásným. Zemětřes neustal, dál rezonuje – obývá mou planetu ve vlnách, vrací se a působí – aby každým dnem už působil víc dospěle, kultivovaně, s odkazem. Když jsem plakal a psal o pláči dítětě, psal jsem zároveň s každým písmenem stepping stones tohohle blogu pro další tři roky. Nevěděl jsem to. Stejně tak jako kdekoliv jinde, tak i tady proto bude odkaz oněch událostí dál působit. Údálostí zamilovaných, krásných i smutných. Jinačích. A událostí nových, ještě silnějších.
Jako dítě, které neplánuje jízdenky a nečte mapy, co už neprojíždí Deviant, aby našlo dno vyhledávání u Norska, bude vyprávění spontánní. Tenhle blog nepatrně zestárl, snad se odhalil jeho první šedý vlas; proto i osoba která ho píše má najednou delší vlas, větší odvahu, delší fous a její Ztraceno v překladu je doslovnější. Cesta na Měsíc byla kdysi alfou a omegou, dneska stojí základny u Neptunu. Ušli jsme cestu, kapitáne, větší, než si kdokoliv dokázal představit u Návratu na Zem i Perfektního dne.
Narazil jsem na člověka, co v létě bere pět švestek a vyráží do Norska autem, bere kamarády. Mám volnou jízdenku. To je letošní alfa a omega, to je letošní odkaz z ledna. Netuším, jestli budu chtít jet, jestli pojedu a jestli vyrazím; zatímco loni, předloni a ještě dřív bych měl sevřené vnitřnosti a chtěl a bál se, dneska buď budu chtít nebo nebudu chtít. A protože nemám nejmenší představy nálady v létě, nemám ani nejmenší představu co všechno se může stát ještě předtím; plánovat něco je jednou z největších hloupoustí člověka. Neplánujte. Žijte.
Krása vzala neutrálno a pohltila ho. Dneska zabíjím všechny blázny, kteří krásu nevidí; odmítám s nimi už cokoliv mít. Letos přestávám vychovávat, hádat se, vylepšovat svět tam, kde si to nezaslouží. Zní to jako přecevzetí, ale už to trvá mnoho měsíců, ne-li rok. Za dva roky nakonec budu stařešinou jako vysílání Larryho Kinga; a pořád ve mě hřimají hodnoty hrozivě jiné, než poslouchám od zaručených 'co jsem se zatím naučil v životě', 'co vám řeknu ke svým 27. narozeninám' a 'kouknětě jak vypadám na Facebooku dnes a před 5 lety'. Všechny jejich příručky, odkazy, dojmy i hesla působí správně a dobře – aby se pak člověk ráno proboudil a večer usínal a ten pocit co u toho cítí, byl ten nejdůležitejší na světě. Jen tehdy hlava není fake-minded, jen tehdy hlava není pod dojmy, jen tehdy hlava uklízí a je čistá; jen tehdy jste to vy. Nikdy nedejte na cizí hodnoty, jestliže se nedokázou pomilovat s těmi vašimi v posteli.
Rok 2011 bude rokem Krásným; bude mít v sobě sílu i naději a obrovskou ženoucí jiskru z nabraných zkušeností z let minulých. Bude rokem vyprávěcím a v jeden moment i velmi smutným; aby se ke konci sečetl a dal dohromady nádhernou skládanku. To je odkaz prvního ledna. To je odkaz pro všechny a stepping stone pro dalších tři sta dní. Je to odkaz pro krásu i lásku a opravdovost.
Ok. Zpátky ke kořenům. Po skoro dvou letech kdy otřásl tímhle blogem křišťálový pláč dítěte a jeho tvář od sebe odhodila layout, tvar i množství make-upu je čas poděkovat Andymu i Redovi, že odvedli kus velké práce; a jít dál. Jejich odkaz bude dřímat pod tváří novou, návratem k období, kdy se psalo k vlkovi a vzhlíželo k milované loďce. Paradoxně, jejich síla a jejich odkaz tkvěla právě v tom, jak jednoduše a prostě působili; je mým velkým přesvědčením, že písmenka a tvář jdou ruku v ruce a nejedno může být bez druhého. Jsou zamilovaným párem. Nejen na tomto blogu.
Stejně tak jako v životě. Je rok 2011. Poslední dva roky byl blog plný minulosti, přítomnosti a kousku budoucnosti. Charakterizoval jsem je, hodnotil je, vracel se k nim; aby nový rok byl vždycky startovní čárou, rokem čistým a Krásným. Zemětřes neustal, dál rezonuje – obývá mou planetu ve vlnách, vrací se a působí – aby každým dnem už působil víc dospěle, kultivovaně, s odkazem. Když jsem plakal a psal o pláči dítětě, psal jsem zároveň s každým písmenem stepping stones tohohle blogu pro další tři roky. Nevěděl jsem to. Stejně tak jako kdekoliv jinde, tak i tady proto bude odkaz oněch událostí dál působit. Údálostí zamilovaných, krásných i smutných. Jinačích. A událostí nových, ještě silnějších.
Jako dítě, které neplánuje jízdenky a nečte mapy, co už neprojíždí Deviant, aby našlo dno vyhledávání u Norska, bude vyprávění spontánní. Tenhle blog nepatrně zestárl, snad se odhalil jeho první šedý vlas; proto i osoba která ho píše má najednou delší vlas, větší odvahu, delší fous a její Ztraceno v překladu je doslovnější. Cesta na Měsíc byla kdysi alfou a omegou, dneska stojí základny u Neptunu. Ušli jsme cestu, kapitáne, větší, než si kdokoliv dokázal představit u Návratu na Zem i Perfektního dne.
Narazil jsem na člověka, co v létě bere pět švestek a vyráží do Norska autem, bere kamarády. Mám volnou jízdenku. To je letošní alfa a omega, to je letošní odkaz z ledna. Netuším, jestli budu chtít jet, jestli pojedu a jestli vyrazím; zatímco loni, předloni a ještě dřív bych měl sevřené vnitřnosti a chtěl a bál se, dneska buď budu chtít nebo nebudu chtít. A protože nemám nejmenší představy nálady v létě, nemám ani nejmenší představu co všechno se může stát ještě předtím; plánovat něco je jednou z největších hloupoustí člověka. Neplánujte. Žijte.
Krása vzala neutrálno a pohltila ho. Dneska zabíjím všechny blázny, kteří krásu nevidí; odmítám s nimi už cokoliv mít. Letos přestávám vychovávat, hádat se, vylepšovat svět tam, kde si to nezaslouží. Zní to jako přecevzetí, ale už to trvá mnoho měsíců, ne-li rok. Za dva roky nakonec budu stařešinou jako vysílání Larryho Kinga; a pořád ve mě hřimají hodnoty hrozivě jiné, než poslouchám od zaručených 'co jsem se zatím naučil v životě', 'co vám řeknu ke svým 27. narozeninám' a 'kouknětě jak vypadám na Facebooku dnes a před 5 lety'. Všechny jejich příručky, odkazy, dojmy i hesla působí správně a dobře – aby se pak člověk ráno proboudil a večer usínal a ten pocit co u toho cítí, byl ten nejdůležitejší na světě. Jen tehdy hlava není fake-minded, jen tehdy hlava není pod dojmy, jen tehdy hlava uklízí a je čistá; jen tehdy jste to vy. Nikdy nedejte na cizí hodnoty, jestliže se nedokázou pomilovat s těmi vašimi v posteli.
Rok 2011 bude rokem Krásným; bude mít v sobě sílu i naději a obrovskou ženoucí jiskru z nabraných zkušeností z let minulých. Bude rokem vyprávěcím a v jeden moment i velmi smutným; aby se ke konci sečetl a dal dohromady nádhernou skládanku. To je odkaz prvního ledna. To je odkaz pro všechny a stepping stone pro dalších tři sta dní. Je to odkaz pro krásu i lásku a opravdovost.
Rezonance
Nejtěžší nadpis? Dost možná. Původně měl být napínavý, sahající do vnitřního minula, více shrnující. Měnící. Přepisující jeden pocit. Nakonec, všechny skutky mají své právo na místo v naší vítríně životů; přepisovat, přehodnocovat a popírat by byla špatná věc. V té době byly právoplatnými majiteli situací, pocitů i doteků; ačkoliv idea zakopání, zničení a doslovného zapomnění je lákává, nezaslouží si to. Zjistil jsem, že některé rezonance mají a budou mít právo na život, protože kdysi byly součástí mě a bez nich bych dost možná necítil mnoho věcí dnes. Jaký to ale antický souboj! Zapomenout, vykoupit se, nevzpomenout si? Či uchovat a mít slona v místnosti? Původně jsem chtěl zahodit jednu takovou vzpomínku nadpisem. Neudělám to. Teprve po roce a půl jsem nastavil kurz k napsání rezonance jedné vzpomínky. Zjistil jsem, že tu chybí její konkrétní jméno. Její obtisky, otisky do dalších kapitol. Tvar. Příspěvěk. Datum. Vzpomínka. Jedna z mnoha, které se poslední dobou tolik vytrácejí. Jedna z mála, která ovlivnila takřka vše.
Začíná červen 2008. Jsem zamilovaný ve světě krás a nadpřirozena. Nikdy předtím, dlouho potom, takhle silná rezonance nepřijde – spjat platonickou láskou, na povrch poprvé vyplouvají pocity skutečného být milován, skutečných ztrát i skutečného významu slova útěk. Uzavírá se stránka, kdy tahle krása a nadpřirozenost putuje jinou cestou než realita; o čtyři měsíce později se připojí Shawshank, otevře se nová kapitola. Skončí škola, přetrhne se spojení, budu vzpomínat na Newtona. Jít si za pravdou ještě nikdy nebude stát tolik sebesama.
Končí jaro 2010. Ohlížím se zpět, mám touhy psát "Proč Newton neměl pravdu", dokončuju školu, pročítám skládanku života, píšu v duchu omluvný dopis, který odešlu teprve měsíce později. Držím v ruce cár papíru zařazující mě někam výš. Přestávám vnímat papír a vnímám lidi a stisky rukou, úsměvy i podržení nad vodou. Všimám si solidarity i lásky a výchovy, kterou mi dali; dítě s krystalickým pláčem přestává existovat. Přecházím svá dvě nejdůležitější výročí v životě se slepotou a myslím na jiné věci, přestávám mít chuť ohlížet se jako zraněné zvíře zpět.
Je březen 2009 a já přícházím o životní partnerku, vykoupení, záchranu, blízkost, teplo i pohled dál. O děti, dům, platoniku i lásku. Nesmět ji moct popisovat, nesmět mít fyzickou památku, mít jen pár dopisů a rozhovorů se stane kryptou pro několik dalších dlouhých měsíců. Nezbyde dotek rukou, ani záchrana v lesích. Časem přestávám koukat na letadla jako dřív. Přestávám koukat na ženy jako dřív. Přestávám vnímat kočárky. Teprve za pár dní po onom dni přestanu definitivně plánovat odjezd. Už nikdy pořádně nevybalím tašku připravenou na odlet. Zůstane ještě dlouho na stejném místě.
V dubnu 2010 přelézám plot a koukám na dívku, kterou jsem znal jen z pohádek. Je krásná a milá, obejmu ji a dáváme si polibek. Cítím teplo, cítím že všechno je tak, jak má být. Dostávám pocit, že všechno dřív je daleko, na míle daleko, citím tu známou tíhu nad žaludkem, která mi dává za pravdu. Je nám dobře, strávíme celý den venku. Jsme lidé pod deštníkem nadějí. Sedíme v parku. Koukáme na květiny. Dáváme si další polibek, držíme se za ruce a já na moment nekouknu zpátky. O půl roku vím, že jsem měl.
Sedíme spolu na lavičce v červnu 2009 a na jeden den mám pocit, že svět zmizel a že vykoupení dorazilo. Navždycky už bude jiná, mateřská i uklidňující. Je lodí, která mě odvezla z března a pomohla i na Měsíc. Odlétám tam a cítím poprvé doteky rukou, které jsem jsem dřív cítít nemohl. V jiném vesmíru mezitím zakládám rodinu a poprvé zvu všechny známé do země, ve které keltové tančí v mých kdysi milovaných tavernách. Začne léto a loď zmizí. Začne podzim, vrátí se samota. Než skončí rok, chci napsat tři dopisy, nakonec mě záchrání jeden rozhovor a dopis od přítele.
Je 14. září, píšu memorium. Chci ho napsat už dlouho, teprve díky jednomu z kovbojů chytám zvláštní chuť. Snad za to mohl zase srpen, osobní, smutný měsíc. Na vzpomínky usedá prach, jistá věc. Věci, které kdysi byly součástí každého dne, dávají sbohem; mizí i poslední otisky úsměvů a procházky po lesích, které měly svoje nekonečné (a těžké) kouzlo. Ty doby mizí a jednou zmizí navždy, bude se zdát, jako jeden pohled zpět nebo jako jeden poslední rozhovor. Zmizí i rezonance. Po letech. Přesto se ale občas vrátí, s vůní, s hudbou, vzpomínkou, s člověkem. Pak budu vědět kam se obrátit. Sem. Snad. Budu vědět, že byly kdysi doby, kdy víly běhaly po lesích a mluvily s lesními bohy. Budu si pamatovat, jak mi přály mnoho štěstí ve světě daleko od nich, budu vědět, že i přes vzdálená letadla tam nahoře...
pořád existuje naděje.
Nejtěžší nadpis? Dost možná. Původně měl být napínavý, sahající do vnitřního minula, více shrnující. Měnící. Přepisující jeden pocit. Nakonec, všechny skutky mají své právo na místo v naší vítríně životů; přepisovat, přehodnocovat a popírat by byla špatná věc. V té době byly právoplatnými majiteli situací, pocitů i doteků; ačkoliv idea zakopání, zničení a doslovného zapomnění je lákává, nezaslouží si to. Zjistil jsem, že některé rezonance mají a budou mít právo na život, protože kdysi byly součástí mě a bez nich bych dost možná necítil mnoho věcí dnes. Jaký to ale antický souboj! Zapomenout, vykoupit se, nevzpomenout si? Či uchovat a mít slona v místnosti? Původně jsem chtěl zahodit jednu takovou vzpomínku nadpisem. Neudělám to. Teprve po roce a půl jsem nastavil kurz k napsání rezonance jedné vzpomínky. Zjistil jsem, že tu chybí její konkrétní jméno. Její obtisky, otisky do dalších kapitol. Tvar. Příspěvěk. Datum. Vzpomínka. Jedna z mnoha, které se poslední dobou tolik vytrácejí. Jedna z mála, která ovlivnila takřka vše.
Začíná červen 2008. Jsem zamilovaný ve světě krás a nadpřirozena. Nikdy předtím, dlouho potom, takhle silná rezonance nepřijde – spjat platonickou láskou, na povrch poprvé vyplouvají pocity skutečného být milován, skutečných ztrát i skutečného významu slova útěk. Uzavírá se stránka, kdy tahle krása a nadpřirozenost putuje jinou cestou než realita; o čtyři měsíce později se připojí Shawshank, otevře se nová kapitola. Skončí škola, přetrhne se spojení, budu vzpomínat na Newtona. Jít si za pravdou ještě nikdy nebude stát tolik sebesama.
Končí jaro 2010. Ohlížím se zpět, mám touhy psát "Proč Newton neměl pravdu", dokončuju školu, pročítám skládanku života, píšu v duchu omluvný dopis, který odešlu teprve měsíce později. Držím v ruce cár papíru zařazující mě někam výš. Přestávám vnímat papír a vnímám lidi a stisky rukou, úsměvy i podržení nad vodou. Všimám si solidarity i lásky a výchovy, kterou mi dali; dítě s krystalickým pláčem přestává existovat. Přecházím svá dvě nejdůležitější výročí v životě se slepotou a myslím na jiné věci, přestávám mít chuť ohlížet se jako zraněné zvíře zpět.
Je březen 2009 a já přícházím o životní partnerku, vykoupení, záchranu, blízkost, teplo i pohled dál. O děti, dům, platoniku i lásku. Nesmět ji moct popisovat, nesmět mít fyzickou památku, mít jen pár dopisů a rozhovorů se stane kryptou pro několik dalších dlouhých měsíců. Nezbyde dotek rukou, ani záchrana v lesích. Časem přestávám koukat na letadla jako dřív. Přestávám koukat na ženy jako dřív. Přestávám vnímat kočárky. Teprve za pár dní po onom dni přestanu definitivně plánovat odjezd. Už nikdy pořádně nevybalím tašku připravenou na odlet. Zůstane ještě dlouho na stejném místě.
V dubnu 2010 přelézám plot a koukám na dívku, kterou jsem znal jen z pohádek. Je krásná a milá, obejmu ji a dáváme si polibek. Cítím teplo, cítím že všechno je tak, jak má být. Dostávám pocit, že všechno dřív je daleko, na míle daleko, citím tu známou tíhu nad žaludkem, která mi dává za pravdu. Je nám dobře, strávíme celý den venku. Jsme lidé pod deštníkem nadějí. Sedíme v parku. Koukáme na květiny. Dáváme si další polibek, držíme se za ruce a já na moment nekouknu zpátky. O půl roku vím, že jsem měl.
Sedíme spolu na lavičce v červnu 2009 a na jeden den mám pocit, že svět zmizel a že vykoupení dorazilo. Navždycky už bude jiná, mateřská i uklidňující. Je lodí, která mě odvezla z března a pomohla i na Měsíc. Odlétám tam a cítím poprvé doteky rukou, které jsem jsem dřív cítít nemohl. V jiném vesmíru mezitím zakládám rodinu a poprvé zvu všechny známé do země, ve které keltové tančí v mých kdysi milovaných tavernách. Začne léto a loď zmizí. Začne podzim, vrátí se samota. Než skončí rok, chci napsat tři dopisy, nakonec mě záchrání jeden rozhovor a dopis od přítele.
Je 14. září, píšu memorium. Chci ho napsat už dlouho, teprve díky jednomu z kovbojů chytám zvláštní chuť. Snad za to mohl zase srpen, osobní, smutný měsíc. Na vzpomínky usedá prach, jistá věc. Věci, které kdysi byly součástí každého dne, dávají sbohem; mizí i poslední otisky úsměvů a procházky po lesích, které měly svoje nekonečné (a těžké) kouzlo. Ty doby mizí a jednou zmizí navždy, bude se zdát, jako jeden pohled zpět nebo jako jeden poslední rozhovor. Zmizí i rezonance. Po letech. Přesto se ale občas vrátí, s vůní, s hudbou, vzpomínkou, s člověkem. Pak budu vědět kam se obrátit. Sem. Snad. Budu vědět, že byly kdysi doby, kdy víly běhaly po lesích a mluvily s lesními bohy. Budu si pamatovat, jak mi přály mnoho štěstí ve světě daleko od nich, budu vědět, že i přes vzdálená letadla tam nahoře...
pořád existuje naděje.
Znamení (Signs)
Ano, M. Night Shyamalan je geniální, není potřeba cokoliv zastírat :) Znamení pro mě představuje zatím nejsilnější filmový "očistec" spojený s nejlepší filmovou hudbou, kterou lze napříč celým filmovým spektrem slyšet. Zdánlivě obyčejný příběh o obyčejných, jak to říci, zvucích?, které se slévají do stále naléhavejšího vyznění. Nebudu popírat, že po prvním shlédnutí jsem měl určité problémy s vyjádřením toho, jak popsat své nadšení, nicméně jistá nezapomenutelnost z tohoto filmu je ABSOLUTNĚ pro většinu naprosto nevyhnutelná. Posledních 30 let neustále zvyšující se kredit fenoménu UFO zabalený do obyčejnosti vašeho všedního života lze pozorovat každý den na internetu, na obloze nebo třeba i v novinách. Nejsou už tady? Kdy přistanou? Budou přátelští nebo to budou nenávistní vetřelci? Odpověd Shyamalan nehledá, jen ji ukazuje. To, čeho se nejvíc bojíte je vedlejší, neboť tady strach znamená jedno jediné – strach o vlastní život. Blízká setkání s cizí civilizací se vždycky ponesou v duchu víry a náboženství, ať si kdokoliv z nás namlouvá cokoliv. A v tomto filmu to působí velice správně a hlavně – jedním směrem a neutíká to nikam jinam. Režie je zde skutečně briliantová a dýchá ať v samotných "šokujících scénách" (které působí velice živě) nebo v minimalistických scénách v kukuřici. Na rozdíl od jiných, kteří hledali logické chyby, jsem já ani jednu nenašel (nebo spíš všechny domnělé chyby jsem si odůvodnil a v tomto naštěstí opravdu NENÍ problém, imho stačí trochu představivosti). Jinak ta zlatá, harmonicky agresivní hudba je dílem mimozemšťanů a J. H. Newtona, je mi líto, nemůžů tomu dodnes uvěřit :) TENTO film MUSÍTE vidět.
Režie: M. Night Shyamalan
Hrají: Mel Gibson, Joaquin Phoenix, Rory Culkin
Hodnocení: (×××××)
Příběh: A-
Herecké výkony: A-
Režie: A
Hudba: A
Vizuální stránka: A
Ano, M. Night Shyamalan je geniální, není potřeba cokoliv zastírat :) Znamení pro mě představuje zatím nejsilnější filmový "očistec" spojený s nejlepší filmovou hudbou, kterou lze napříč celým filmovým spektrem slyšet. Zdánlivě obyčejný příběh o obyčejných, jak to říci, zvucích?, které se slévají do stále naléhavejšího vyznění. Nebudu popírat, že po prvním shlédnutí jsem měl určité problémy s vyjádřením toho, jak popsat své nadšení, nicméně jistá nezapomenutelnost z tohoto filmu je ABSOLUTNĚ pro většinu naprosto nevyhnutelná. Posledních 30 let neustále zvyšující se kredit fenoménu UFO zabalený do obyčejnosti vašeho všedního života lze pozorovat každý den na internetu, na obloze nebo třeba i v novinách. Nejsou už tady? Kdy přistanou? Budou přátelští nebo to budou nenávistní vetřelci? Odpověd Shyamalan nehledá, jen ji ukazuje. To, čeho se nejvíc bojíte je vedlejší, neboť tady strach znamená jedno jediné – strach o vlastní život. Blízká setkání s cizí civilizací se vždycky ponesou v duchu víry a náboženství, ať si kdokoliv z nás namlouvá cokoliv. A v tomto filmu to působí velice správně a hlavně – jedním směrem a neutíká to nikam jinam. Režie je zde skutečně briliantová a dýchá ať v samotných "šokujících scénách" (které působí velice živě) nebo v minimalistických scénách v kukuřici. Na rozdíl od jiných, kteří hledali logické chyby, jsem já ani jednu nenašel (nebo spíš všechny domnělé chyby jsem si odůvodnil a v tomto naštěstí opravdu NENÍ problém, imho stačí trochu představivosti). Jinak ta zlatá, harmonicky agresivní hudba je dílem mimozemšťanů a J. H. Newtona, je mi líto, nemůžů tomu dodnes uvěřit :) TENTO film MUSÍTE vidět.
Režie: M. Night Shyamalan
Hrají: Mel Gibson, Joaquin Phoenix, Rory Culkin
Hodnocení: (×××××)
Příběh: A-
Herecké výkony: A-
Režie: A
Hudba: A
Vizuální stránka: A